BOB

V pondělí večer, právě když jsem balila tašku na služební cestu, zazvonil telefon. Volal pán, že mu někdo hodil na zahradu krabici s koťaty. Malinká, sotva narozená, bez mámy, jen zoufale křičela o pomoc. Pán běžel ven – a opravdu, čtyři drobounká tělíčka, ještě slepá, zabalena do hadrů. Doma neměl nic, tak jim dal aspoň převařené mléko a začal obvolávat, koho mohl.

„Jsem ráda, že jste na nás dostal kontakt,“ říkám mu, „ale mám dnes šílený den. Dejte mi půl hodiny.“

Naštěstí naše úžasná krmička Kiki Hajšmanová , která právě dosloužila svou směnu, neváhala ani vteřinu: „Přivezte je. Hned. Ať dostanou mlíčko co nejdřív.“

A pak – jako vždy – pomohli ti nejlepší. Zlatý pan Radovan Holečka, se kterým řešíme Karlov, sedl do auta a za chvíli byla miminka na cestě. Během půl hodiny byla koťata u zdroje. Zachráněná.

Tři malá liščátka a želvička, každé sotva do dlaně. Věděly jsme, že tohle je fuška. Abychom Kiki trochu ulevily, dvě z nich jsme dnes přemístily k další zkušené kojné Jahudka Červená . Tam je dovezla dobrovolnice Míša z Přeštic. #_ter_art

Jsme vděčné, že máme kolem sebe lidi, kteří nás podrží. Kteří jedou, když my nemůžeme. Přivezou, odvezou. Zachrání.

Vítáme naši zrzavou krabicovou rodinku.

Pán volal hned druhý den – jak se mají, jestli jsou v pořádku. A mezi vzlyky děkoval. Milionkrát. Prý neví, co by dělal.

My to víme. Jsme tu pro ně